V Rusku vládne nacionální socialismus. Zločiny na Ukrajině to dokazují denně
Ideologii ruského režimu lze nejlépe popsat jako nacionální socialismus. Program Vladimira Putina je rozšířit ruský lebensraum. Ruský diktátor se u toho stejně jako Hitler zaklíná právy údajně utlačovaných krajanů v sousední zemi. Že Rusko na Ukrajině páchá genocidu, potvrzují přímo Putinovy projevy. O tom a mnohém dalším jsme si povídali s Tomem G. Palmerem z organizace Atlas Network.
I když jsme si povídali před několika měsíci (u příležitosti dubnového LibertyConu pořádaného organizací Students for Liberty), mám pocit, že rozhovor vůbec nezestárl. Naopak, příkladů ruských zvěrstev i výroků, které potvrzují naše vývody, neustále přibývá.
Šedesátník Palmer vystudoval filosofii a politologii. Dlouhodobě se snaží pomáhat bojovníkům za svobodu v zemích, kde vládne nesvoboda. Obojí ho vede k tomu, že se zabývá analýzou myšlení krajní pravice. I proto má jasno v tom, co je ruský režim zač.
„Myslím si, že nacionální socialismus je přiléhavý termín,“ reaguje okamžitě a bez zaváhání na mé nesmělé nahození.
Důvody k takovému hodnocení vidí dva: „Za prvé – činy jsou srovnatelné. Ale za druhé, co je možná důležitější – ideologie a motivace Kremlu je slovo od slova okopírovaná z nacionálně socialistické kuchařky.“
Ruská ideologie – nacionální socialismus
Jako jeden z hlavních zdrojů ideologie současného Kremlu Palmer vidí Carla Schmitta: „Tento přední nacionálně socialistický ideolog byl brilantní, ale nechutný myslitel. Jeho dílo v oblasti geopolitiky, konkrétně myšlenka großraum, jednoznačně ovlivnilo Alexandra Dugina.“
Samozřejmě, že Dugin v Kremlu nevládne, nemá reálný vliv a také není „hlavním Putinovým ideologem“, jak se někdy zjednodušeně tvrdí. To by však nemělo zakrýt význam jeho role v současném dění. „Pomohl vytvořit intelektuální prostředí, které připravilo jeviště a rekvizity, které se Kremlu hodí v hybridní informační válce, kterou vede proti demokratickým zemím,“ domnívá se Palmer.
„Podívejte se na zdůvodnění invaze. Volksgenossen. U Hitlera to byly Sudety a Polsko, kde použil tento argument jako ospravedlnění své expanze. Tohle je zcela, ale tím myslím zcela přesně totéž, co dělá Putin. Russkij mir, ruský svět, je rekonstrukcí myšlenky Třetí říše. Myšlenka nutnosti chránit volksgenossen, v tomto případě ruské krajany v zahraničí, je jednoduše okopírovaná z nacistické kuchařky.“
Zásadní Palmerovo zjištění tedy je, že u Ruska a nacismu nejde jen o nějakou paralelu nebo přirovnání. „Je to jako přes kopírák,“ konstatuje.
To neznamená, že se nenajdou rozdíly. „Antisemitismus v tomto případě není zásadním prvkem, ačkoliv se neustále někde v pozadí vznáší, v určitých subtilnějších formách. Ale nemyslím si, že antisemitismus je jediným definičním znakem nacismu,“ doplňuje filosof.
Jak razil Carl Schmitt, zásadní je mít nepřítele a je úplně jedno, kdo tím nepřítelem je.
Ruská praxe – genocida
Rozhovor s Tomem Palmerem probíhal na konci dubna. Celých předchozích pět týdnů Palmer strávil na Ukrajině a v Polsku, kde pomáhal obětem války, jak se dalo. Velmi čerstvé tehdy byly vzpomínky na osvobození Buči a Irpině, dějišť masakrů minimálně 700 civilistů.
Palmer mluvil s jedním z vojáků, který byl u osvobozování Irpině: „Říkal mi, jak strašné bylo, když našli ta těla s rukama svázanýma za zády. Říkal, že to byla naprosto nepředstavitelná míra barbarství. Nejen, že znásilňovali a vraždili lidi, plenili jejich domovy, kradli jejich televize a pračky, ale pozabíjeli i jejich domácí mazlíčky. Řekl mi, že to byla nejvíc šokující věc, co v životě viděl.“
Palmer i proto nepochybuje, že jsme svědky genocidy. „Někteří kritizovali amerického prezidenta Joe Bidena za použití tohoto termínu. Podle mě měl ale pravdu. Projevy ruského prezidenta Putina nebo neslavný článek z tiskové agentury RIA Novosti vyjadřují jejich cíl vyhladit ukrajinský národ. Říkají: jsme jeden národ, ať se jim to líbí nebo ne. Pohltíme je a ty, kteří to odmítnou, zlikvidujeme.“
Putin – poněkud paradoxně – odůvodnil agresi nutností denacifikovat menšího souseda. Teprve zmíněný text státní agentury vysvětlil, co tím myslí. „Název Ukrajina jasně nemůže být zachován jako název plně denacifikovaného státního útvaru. Denacifikace bude nevyhnutelně také deukrajinizací,” prozradil zaměstnanec propagandistického úřadu Putinovy záměry. Dodává, že etnická sebeidentifikace Ukrajinců je umělá a ukrajinská identita je automaticky protiruská.
Autor dále volá po vraždění Ukrajinců, jejich souzení podle ruského práva a jejich zotročení. „Všichni jsou stejně vinni. Na vině je i značná část masy, což jsou (…) spolupachatelé,“ píše.
A pokračuje dystopickou vizí: „Další (deukrajinizace) této masy obyvatel se provádí převýchovou, které se dosahuje ideologickou represí (ukrajinských) postojů a přísnou cenzurou nejen v oblasti politické, ale i kulturní a vzdělávací. Právě přes kulturu a vzdělání byla připravena a provedena hluboká masová (deukrajinizace) obyvatel.“
Když říká, že je nutná lustrace všech a že ti, kdo neprojdou a přežijí, budou muset vykonávat nucené práce, celkem jednoznačně odkrývá pravý účel takzvaných „filtračních táborů“, které Rusko na okupovaných územích zřídilo.
Vzpomínky na protektorát
Každého Čecha, který taková slova čte, musí okamžitě přepadnout vzpomínky na protektorát Čechy a Morava a plány nacionálně socialistických pohlavárů s jeho obyvatelstvem. Část měla být převychována, aby z nich byli Němci. Část měla být poslána na otrocké práce a posléze zabita.
Palmer přitakává, že základní nacistická představa o české populaci byla, že šlo o etnickou směs, která má být očištěna. „Říkali, že jsou tam Židé, Slované, Němci. Chtěli očistit tu složku, kterou měli v úmyslu pohltit a převychovat, a chtěli zotročit a vyvraždit ten zbytek,“ rozvádí nacistické plány.
„Jazyk, který jsme teď slyšeli z Kremlu, že ukrajinské obyvatelstvo má být očištěno, je do značné míry totéž. Ti, kteří odmítají se nechat asimilovat, budou zlikvidováni. Ten jazyk je slovo od slova okopírován z nacionálně socialistické kuchařky,“ zdůrazňuje Palmer.
A co víc, Rusko unáší ukrajinské sirotky do Ruska, kde je dává k adopci. „Diskuse v ruské Státní dumě o unesených ukrajinských dětech, byla naprosto šokující a děsivá,“ vzpomíná Palmer.
„Poslanec se postavil a řekl, že chudáci děti neumí mluvit správnou ruštinou a Rusko by jim mělo poskytnout vzdělání, aby z nich byli dobří Rusové. To znamená vyhnat jim z hlav jejich ukrajinskou identitu a vymazat vzpomínku na jejich rodiče,“ dodává.
„Nejprve zavraždili jejich rodiče, potom je odvlekli do cizí země a teď je chtějí připravit o identitu a vzpomínky,“ shrnuje Palmer současnou ruskou praxi.
Praxi, která opět každému, kdo dával v dějepise pozor, nápadně připomíná nacistický protektorát Čechy a Morava. Konkrétně, jak lidické děti, jejichž rodiče byli povražděni nebo posláni do koncentračních táborů, byly poslány do Německa tamním rodinám k adopci a vychovány jako Němci.
Tedy pokud vyhovovaly nacistickým rasistickým standardům pro nové Němce. Vybavuji si, jak kdysi v jednom ze zpravodajských pořadů České televize jedno z těchto dětí vystopovali a dělali s ním krátký rozhovor. Samozřejmě to byl Němec, který si nepamatoval, co se tehdy stalo. „Pro tohle existuje slovo. Zlo,“ reaguje Tom na moji vzpomínku i současnou ruskou rekonstrukci nacismu.
Napadá mě, že je to takové zlo, které je skoro nemožné si představit a pochopit ho. Je skoro nemožné věřit, že se něco takového může dít. Že se to může dít dnes, kousek od našich hranic. Že to je skutečnost. Pravda.
Nemůže být tohle motivace popíračů probíhající genocidy Ukrajinců, stejně jako popíračů masakru ve Srebrenici nebo nacistických zločinů šoa? Že je to něco tak nepředstavitelného, že by takové zlo mohlo existovat? Že raději řeknu a uvěřím, že se to prostě nestalo a neděje?
Genocida neznamená totální vyhlazení
Palmerovi je však bližší vysvětlení, které je vůči popíračům méně přívětivé. „Ti lidé často předpokládají, že genocida musí nutně znamenat fyzickou likvidaci celé populace. Ale to je jen jedna forma genocidy. O tu se pokoušeli nacisté v případě Židů.“
To ale není jediná definice genocidy, natož její nezbytná podmínka. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia OSN genocidu definuje jako „kterýkoliv z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
a) usmrcení příslušníků takové skupiny;
b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;
d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.“
Hodně osvětlující jsou potom následující slova Raphaela Lemkina, který s tímto termínem přišel: „Obecně řečeno, genocida neznamená nezbytně okamžité zničení národa, s výjimkou masového vraždění všech členů národa. Úmyslem je spíše projev koordinovaného plánu různých akcí cílených ke zničení esenciálních základů života národnostních skupin, s cílem zcela zničit skupiny samotné. Úmyslem takového plánu je desintegrace politických a sociálních institucí, kultury, jazyka, národního cítění, náboženství, a dokonce individuálních životů osob patřících k takové skupině.“
Palmer k tomu dodává: „V případě Ujgurů v Číně jde taky o genocidu menšiny hovořící turkickým jazykem. Jsou trestáni za projevování identity a posíláni do převýchovných táborů. Děti jsou bity, pokud promluví rodným jazykem. I tohle je genocida, přestože nezahrnuje biologické zničení celé populace.“
„Popírači ale vycházejí z toho prvního konceptu. Říkají podívejte, nevyvražďují celou ukrajinskou populaci, tak to nemůže být genocida. To však jenom odhaluje povrchní znalost a neporozumění konceptu genocidy,“ domnívá se Palmer.
Speciální ruská pravda
Potom, co jsme si vysvětlili, že v Rusku vládne nacionálně socialistický režim a Rusko páchá genocidu, ještě zbývá vypořádat se s jednou věcí.
Proč Rusko trvá na tom, že naopak proti nacismu bojuje, a genocidu Ukrajinců nazývá denacifikací?
Podle Palmera jde o klasickou a velmi efektivní propagandistickou techniku. „Jde o logický klam. Na začátku řeknete, já nejsem nacista, ty jsi nacista. I když používáte nacionálně socialistické techniky a ideje. Jde o vytvoření kouřové clony, kterou můžete zmást řadu lidí, kteří se o to tolik nezajímají. Obě strany se vzájemně obviňují ze stejné věci – těžko říct, kdo má pravdu,“ vysvětluje.
Jiným důvodem, který mě napadá, pro rámování genocidy Ukrajinců jako „boje proti nacismu“ je představa Rusů o sobě. Jejich důraz na vítězství ve druhé světové válce a sovětský podíl na porážce fašismu a nacismu může pramenit z toho, že právě na tom je podle nich založena legitimita ruského státu a „mise“ ruského národa.
Je pro ně obtížné přijmout cokoliv, co tuto představu narušuje. Tedy i to, že na Ukrajině páchají genocidu a jejich stát je nacionálně socialistický. Nacismus podle nich znamená být protiruský (a být protiruský podle nich znamená nacismus).
Na to Palmer odvětil pádnou připomínkou z pera historika Timothyho Snydera, že nejvíce krve za sovětský příspěvek k porážce hitlerovského Německa prolili Ukrajinci a Bělorusové. „Co také Rusové vynechávají při této interpretaci druhé světové války je pakt Molotov-Ribbentrop a společné napadení Polska,“ doplňuje.
Palmer si toho poprvé všiml v diskusi s ruskými studenty. „Když jsem to zmínil, okamžitá reakce byla: Ne, to není pravda. O tom jsme nikdy neslyšeli. Považovali to za nějaký pokus o útok a vyvolání hádky. Musel jsem jim složitě vysvětlovat, že jde o historický fakt. Nevěřili mi, protože přece Sovětský svaz od začátku bojoval proti Třetí říši,“ vzpomíná.
V Rusku tedy vidíme velmi omezené povědomí o dějinách. „Ruský vzdělávací systém dlouhodobě potlačuje historickou pravdu o sovětsko-německém spojenectví. Protože to ukazuje, že tu byly dvě totalitní mocnosti, které měly víc společného než rozdílného, které se spojily a společnými silami zničily nezávislost států a páchaly masové vraždy,“ argumentuje Palmer.
Připouští přitom, že zejména na úrovni základní školy se děti v různých zemích o stejných událostech učí odlišně. „Rozdíl je v tom, že v Rusku je to konstantně využíváno jako nástroj propagandy a že jakákoliv zmínka paktu Molotov-Ribbentrop je kriminalizována,“ vysvětluje Palmer.
Zároveň poukazuje na rozhovor se zmíněným Duginem, který v roce 2016 vysílala BBC. Jeho slova dobře ilustrují přístup k pravdě, který očividně zastává i Kreml: „Pravda je otázkou víry. Post-modernita ukazuje, že kterákoliv takzvaná pravda závisí na tom, jestli jí věříme. Věříme v to, co děláme, věříme tomu, co říkáme. To je jediný způsob, jak definovat pravdu. Takže máme svoji speciální ruskou pravdu, kterou musíte akceptovat, i když to možná není vaše pravda.“
I zde přitom Palmer vidí shodu s nacionálním socialismem a fašismem. „To je opět z nacionálně socialistického arzenálu. Podle nich mají Židé svoji logiku a Árijci mají árijskou pravdu, vzájemně jsou nekompatibilní. Tento přístup znamená imunitu vůči kritice,“ všímá si Palmer.
„Pokud neexistují fakta, pak mohou říct: My jsme Ukrajinu nenapadli, to Ukrajina napadla nás. A jediným kritériem pravdy je, že tomu věříme. To je základní pilíř fašismu, který byl formulován Benitem Mussolinim,“ dodává.
Chceme žít v normální společnosti
Jak jsem již zmiňoval, Tom patří k těm dobrým lidem, kteří tráví celé týdny na Ukrajině a v Polsku a snaží se co nejúčinněji pomáhat přímo na místě. Každý z nás zná ze svého okolí spousty lidí, kteří jezdili na Ukrajinu s pomocí a vraceli se s uprchlíky. Řada z nich tento text čte.
Jenže my jsme Češi. Máme to geograficky blízko. Navíc je to pro nás osobní, jednak u nás už před válkou žila silná ukrajinská diaspora, jednak v Ukrajincích vidíme tak trochu sebe. Nebo spíš někoho, kým bychom chtěli být. Ozvala se všechna naše traumata z posledních 100 let, zejména obsazení Sudet v roce 1938 a vojenské obsazení celé země v letech 1939 a 1968.
Palmer je však Američan. Z USA je na Ukrajinu daleko. Historická zkušenost je také zcela odlišná.
O to překvapivější je, když se někdo tak výrazně angažuje. „Mým velkým vzorem je brazilský abolicionista Joaqim Nabuco. Ten zasvětil celý svůj život vymýcení otroctví v Brazílii,“ vysvětluje.
Brazílie byla poslední země v západním světě, která otroctví zrušila. „Nabuco napsal, že ho motivovala láska ke svobodě druhých. Teprve když se naučíte milovat svobodu druhých, oceníte vlastní svobodu. Svoboda Ukrajinců proto byla blízká mému srdci navzdory tomu, jak daleko je Ukrajina fyzicky,“ vysvětluje Palmer svoji motivaci.
I díky tomuto postoji mu ve skutečnosti Ukrajina není tak vzdálená jako průměrnému Američanovi. Z minulých let tam má řadu kontaktů. V roce 2009, ještě před Euromajdanem, pomáhal s organizací tamního liberálního hnutí. Angažoval se i v roce 2014, kdy Rusové na Ukrajinu zaútočili poprvé a poprvé jí uloupili území.
Podle Palmera rok 2014 představoval zlom. „Lidem došlo, že není možné pokračovat jako obvykle,“ říká. Ve spolupráci s Kachou Bendukidzem, někdejším gruzínským ministrem hospodářstvím, proto uspořádali velkou liberálně reformní konferenci, kam přijeli reformátoři z Lotyšska, Estonska nebo Slovenska.
Právě z té doby zná řadu lidí z partnerských organizací. „S těmi jsem se spojil hned po vypuknutí invaze. Hned, jak to šlo, jsem letěl do Varšavy, koupil starou dodávku a ihned jsme začali vozit potřebné zásoby na Ukrajinu. A protože se nechcete vracet s prázdnou, tak hledáte maminky s dětmi, staré lidi, nepohyblivé lidi, kteří se snaží uniknout z té hrůzy, a odvezete je do Polska,“ popisuje Palmer.
Kromě Ukrajiny si Palmer vytvořil pouto i k Česku, kam za komunismu z Vídně pašoval samizdatové výtisky Cesty do otroctví od Friedricha Hayeka. „Šlo o způsob, jak lidem pomoci šířit ve své zemi myšlenky svobody. Byla to pro mě velká čest,“ říká.
Při jednom z pobytů v Praze se nachomýtl také k revolučním dnům na Vysoké škole ekonomické. Utkvěla mu z té doby věta, kterou mu řekl jeden ze studentů: „Chceme žít v normální společnosti.“
A právě touha žít v normální společnosti nejpozději od roku 2014 pohání Ukrajince a jejich probuzené národní vědomí. Je to Rusko, kdo jim v uskutečnění tohoto snu dlouhodobě brání a neváhá při tom sáhnout ani ke genocidní válce.
Ukrajinci už se nebojí
Nakonec genocida – a konkrétně i genocida páchaná na ukrajinském národu – po staletí patří do arzenálu ruského kolonialismu. Působení ruského kolonialismu prostřednictvím přímé nadvlády, a po vyhlášení nezávislosti i skrze kulturu, bylo tak silné a dlouhodobé, že ruskému narativu často uvěřili i sami Ukrajinci.
Sami Ukrajinci často uvěřili, že je ukrajinština a ukrajinská kultura podřadná a že mluvit rusky a být Rus je projevem kulturnosti. Je to samozřejmě nesmysl, kterému mohou věřit jedině Rusové nebo lidé dlouhodobě vystavení působení ruské propagandy. V případě Ukrajinců šlo o jakýsi stockholmský syndrom, lépe řečeno kulturní alienaci.
Tento škodlivý narativ se v ukrajinské společnosti replikoval po generace. Na Twitteru si lze přečíst svědectví řady Ukrajinců i mého věku, možná i mladších, kteří to sami ještě v dětství zažili třeba ve školních kolektivech nebo v domácnostech.
I Tom Palmer zažil ukrajinské národní probuzení. Bylo to v roce 2009, pět let po Oranžové revoluci, která poprvé smetla Viktora Janukovyče. „Pomáhal jsem organizovat konferenci na ukrajinském Krymu. Měli jsme tam mnoho studentů z Ruska, z Ukrajiny a také z několika dalších zemí jako Ázerbájdžán nebo Arménie,“ líčí.
Dva ukrajinští studenti za Palmerem přišli s tím, že se na konferenci naučili důležitou věc. „Myslel jsem si, že to bude něco z ekonomie. Ale ne, řekli mi: ‘Dozvěděli jsme se tu, jak moc se lišíme od Rusů. Od mala jsme byli vychováváni v tom, že jsme stejní. Ale nejsme.’“
Studenti si všimli, jednoho velkého rozdílu mezi oběma národy. „Když Rusové mluvili o Putinovi, tak ho nikdy ho nezmínili jménem, vždycky řekli ‘úřady’. Všimli jsme si, že se bojí. My se nebojíme. Klidně řekneme, že Tymošenková nebo Janukovyč jsou darebáci. Nebojíme se jich. Rusové se svých vládců bojí, ale my jsme se změnili,“ prohlašovali studenti.
A Palmer pokračuje: „Lidé na Ukrajině chtějí žít své životy, aniž by se báli úřadů. V Rusku lidé žijí v neustálých obavách a napětí. Po protestech proti falšování voleb na Bolotné náměstí za mřížemi skončili náhodně vybraní kolemjdoucí, kteří se demonstrací neúčastnili. Režim chtěl vyslat vzkaz, že bát se mají všichni. Tento přístup bohužel do značné míry uspěl.“
Propast mezi Ukrajinci a Rusy se dále prohlubuje.
S každým dalším pokusem Ruska získat kontrolu nad Ukrajinou.
S každým dalším válečným zločinem.
Pokud se vám článek líbil, přispějte na sbírku velvyslanectví na podporu ukrajinské armády.
Případně podpořte ukrajinské novináře na Patreonu: Maksym Eristavi zvyšuje povědomí o ruském kolonialismu, Kyiv Independent i v podmínkách invaze přináší nepřetržité zpravodajství o Ukrajině v angličtině.
Poděkování patří členovi pořadatelského týmu dubnového LibertyConu Honzovi Mošovskému ze Students for Liberty, bez kterého by tento článek nemohl vzniknout.
Tom G. Palmer
Americký aktivista a politický teoretik, který se dlouhodobě snaží pomáhat bojovníkům za svobodu v zemích, kde vládne nesvoboda. Zaměřuje se mimo jiné na analýzu myšlení hlavních myslitelů krajní pravice, jejichž ideologii považuje za jednu z hlavních hrozeb pro svobodu. Vystudoval magisterskou filosofii na The Catholic University of America a následně získal doktorát z politologie na Oxfordské univerzitě.
Bohumír Žídek
Ekonomický novinář. Pět let pracoval jako ekonomický redaktor serveru Novinky. Dále si vyzkoušel práci pro týdeník Ekonom a od roku 2014 také nepravidelně přispívá na web Finmag.cz. Aktuálně spolupracuje s Forbes BrandVoice Lab. Zajímá ho vztah mezi snižováním chudoby a liberálním řádem, kde se bere prosperita a chudoba, jak lidé bojují o svobodu a jak sociální stát může doplňovat tržní ekonomiku. Na zkoumání těchto a podobných otázek si otevřel tenhle osobní koutek internetu.